Sylvia Plath fascinuje nejen čtenářky a čtenáře či literární kritiky, ale i spisovatele. Ztvárnit poslední měsíce jejího života se v ne tak dávné době pokusili hned tři autoři: v roce 2003 Kate Moses v próze Wintering (Přezimování) s všeříkajícím podtitulem „Román o Sylvii Plath“, v roce 2021 švédská prozaička Elin Cullhed v románu Eufori (Euforie) a v roce 2022 novinář a spisovatel Lee Kravetz v knize The Last Confessions of Sylvia P. (Poslední zpovědi Sylvie P.). Objektem však Sylvia Plath byla i ve vydáních svého básnického a prozaického díla, které desítky let vycházelo tak, jak je zeditoval a částečně zcenzuroval její muž Ted Hughes.
Český čtenář se s překlady Sylvie Plath mohl setkat už v osmdesátých a devadesátých letech, nedávné českého vydání Euforie Elin Cullhed tak mohli mnozí vnímat jen jako pokus domalovat pár chybějících odstínů na dávno známý obraz a jiní jako pokus přiživit se na mýtu o depresivní, prokleté básnířce. Jak však sama autorka řekla v jednom rozhovoru, původně měla v úmyslu napsat autofikční román o mateřství a zranitelnosti, jakou sama zažívala po porodu svých dvou dětí, a Sylvia Plath se jí vlastně do psaní připletla. Nakonec se rozhodla zaměřit na podobnosti v jejich žité zkušenosti a inspirovat se nejen životem, ale i tvorbou své oblíbené básnířky; z použitých reálií a některých detailů je přitom patrné, že Cullhed zná nejen její necenzurované deníky vydané v roce 2000, ale i autorskou verzi sbírky Ariel, která se nového a necenzurovaného vydání dočkala až o čtyři roky později.
V románu Euforie potkáváme Sylvii Plath v roce 1962, krátce po narození druhého dítěte, a spolu s ní prožíváme nejen euforické stavy – radost z dětí a milování i ze zahrady u venkovského domu v Devonu –, ale i propady, fyzické vyčerpání, záchvaty žárlivosti, smutek po intelektuálních hovorech, hrůzu z odříznutí od přátel a pochybnosti ženy relativně úspěšného autora, který „píše pro BBC“. Románová Sylvia je milá, laskavá i naivní, pořád zamilovaná, smyslná a plná energie, ale i nesnesitelná, unavená, vyhaslá a především zoufale sama. Chce žít, cítit a milovat naplno, a přece ví, že to bez vypětí není možné.
Elin Cullhed v ich formě velmi dobře a troufale zachycuje krizi mateřství a lásky básnířky, která v manželství s básníkem nemá stejnou šanci. Když se začátkem šedesátých let stala matkou, ženské hnutí a moderní školky byly teprve ve hvězdách, případný rozvod s sebou nesl nesnesitelné stigma a „kariéra“ zněla v ústech ženy jako sprosté slovo. Sylvia je proto rozpolcená mezi touhou být dokonalou matkou dvouměsíčnímu Nicholasovi a dvouleté Friedě, touhou být dokonalou manželkou – protože „porodit [muži] dítě je jediný způsob, jak ho… zkrotit stejně, jako zkrotil on mě“ (s. 96) a neodbytnou touhou psát. I když „jakou cenu má kousek tapety? Co je román proti malému dítěti?“ (s. 93).
Právě v líčení mateřské rozervanosti a ztráty půdy pod nohama je román Euforie nejsilnější. Některé snahy zasadit příběh do skutečných reálií – scéna s klisnou Ariel nebo pokus zachránit nefunkční manželství výletem do Irska – se sice zdají až nadbytečné, ovšem puntičkáři je jistě ocení. K přesvědčivému zachycení tělesných i duševních změn, štěstí i temnoty, hrdosti i neustálého strachu, lásky k dětem i konce „bývalého“ já švédskou autorku inspirovala i vlastní zkušenost, výslovně však zmiňuje i Sylviino veršové drama Three Women. Fanouškům švédské (!) kinematografie by jistě ne náhodou připomnělo film režiséra Ingmara Bergmana Než se rozední (1958), v něm se na porodním oddělení setkávají tři ženy – stejně jako v dramatu Sylvie Plath, kde vystupuje šťastná rodička, žena, která o své dítě přišla, a studentka, která nechtěné dítě dala k adopci. Jejich promluvy v mnohém předznamenávají postavy ze sbírky Ariel a jejich odlesky vidíme i u románové Sylvie, jež si v jednu chvíli blaženě užívá vůni dětských vlásků a jindy usilovně hledá schopnou chůvu, aby alespoň na chvíli mohla být zase sama sebou.
Tvůrčí a životní euforií, kterou Sylvia Plath paradoxně zažívala poté, co ji opustil manžel a ona si po peripetiích pronajala malý byt v Londýně, román Elin Cullhed končí. Jako by dědictvím básnířky neměl být už jen obraz jejího mrtvého těla, ale její texty – jak je běžné a samozřejmé u básníků-mužů. Sylvie Plath jako autorka, která psala o zásadním, a přece tehdy nepříliš zpracovaném tématu mateřství, která v očích patriarchální společnosti jako žena selhala a která i po své smrti zůstává „pod skleněným zvonem“ šílenství, kterým ji přiklopil Ted Hughes, nás tak přímo i románově vyzývá, abychom její dílo četli znovu a jinak. Škoda jen, že u její poezie český čtenář nemá jinou možnost než se vracet k jedné ze tří edic starého překladu Jana Zabrány – přičemž ta poslední vyšla více než deset let po původním autorském vydání tak, jak je Sylvia Plath zamýšlela – a téměř pětinu básní si tak kvůli Hughesovým škrtům dodnes nemůže přečíst.

/pro Glosolálii

hvězdičky bych dala i 4, ale text trošku táhne dolů málo šťavnatý jazyk – švédsky neumím, ale soudím, že tzv. Augustovu cenu autorka v roce 2021 nemohla dostat pro nic za nic.

Jag har svårt att se poängen med att skriva en hypotetisk historia om en människa som faktiskt har funnits. Läser då mycket hellre en biografi, där jag vet att allt är sant. Det här mellantinget mellan fantasi och verklighet lockar egentligen inte mig. Jag har samma känslor för Eufori som jag har för Rodham av Curtis Sittenfeld, en bok som tyvärr riskerar att bli ståendes oläst i min bokhylla för all framtid. Men självklart är det därför lite extra roligt när man ”tvingas” ta sig an en bok man är skeptisk till - förhoppningarna är ju att mina fördomar grusas.

En femtedel in är det fortfarande jobbigt, och dessutom lite pinsamt, att det är påhittat. Att det handlar om en riktig människa, men att jag lyssnar på tankar och meningar som någon annan lagt i munnen på den personen. Jag känner mig snokande, påkommen och lite smutsig.

En tredjedel in finner jag fortfarande boken seg, så jag väljer att gå över till ljudbok. Ljudboken har en helt otrolig inläsning av Lena Endre!

3.5

C'était ma deuxième participation au #bookclubkube et ils ont choisi ici une lecture très intéressante.
Il est précisé au début du livre, qu'il ne s'agit pas d'élément biographique, mais bel et bien d'un morceau de vie romancé.
Cela n'enlève en rien le talent d'Elin Culhed à retranscrire les états dépressifs de Sylvia Plath, et donc, de n'importe qui.
Parce qu'en effet, il va ici être question de dépression.
Nous allons suivre Sylvia, qui va s'enfoncer de plus en plus dans cette spirale infernale.
Tantôt elle en veut à la terre entière, tantot à elle seule.
Elle est sans arrêt dans l'ambivalence. Elle adore son mari, mais il est là source de tout son mal être.
Elle vénère ses enfants, mais ils ne font que la tirer vers le bas.
Et pour échapper à ce quotidien qui la tue à petit feu, elle imagine, elle projette, elle fait des plans, elle devient... Euphorique.
La plume d'Elin Culhed est un peu compliqué à apprivoiser, mais une fois passées les premières pages, voici un livre qu'on ne peut plus lâcher.

This one clearly needs a trigger warning for depression, anxiety and probably bipolarity.
It is a work of fiction inspired by Sylvia Plath's health problems and it accurately depicts the struggles of a highly anxious brain.
It was hard to read, hard to accept the already known end of this story.
It might be of use to anyone living and loving a person with anxiety, in order to better understand their struggle.

4,5✨
Pirmkārt, paldies izdevniecībai @janisroze par Ēlinas Kulhēdas romāna “Eiforija” izdošanu. Tas bija lielisks pamudinājums iekustināt platformā @goodreads snaudošo “gribu izlasīt” kaudzīti, vispirms ķeroties klāt Silvijas Plātas “Stikla kupolam” (izdeva @zvaigzne_abc), ar ko arī aizsāku savu literāro piedzīvojumu S.Plātas zīmē.

Otrkārt, šķiet šī atsauksme jāsāk ar tādu kā sadzīvisku atzīšanos, ka slimoju, tāpēc visu dienu varēju veltīt nesteidzīgai “Eiforijas” lasīšanai. Romānu biju gandrīz pabeigusi, kad jutu to riņķojam sev asinīs, aplis savilkās arvien ciešāk, aiz loga bija iestājusies nakts, itin kā E.Kulhēda ar marķieri vilktu sarkanas līnijas apkārt evakuācijas plānam, kurš, kā mēs zinām, pievils. Un iespējams, “Stikla kupola” depresijas smagā roka eskalēja arī šīs lappuses – tās neļāva man gulēt, itin kā Silvija Plāta nemierīgi skrabinātos gar neuzrakstīto, nepaspēto. Man sāpēja viņas liktenis.

Grāmatā veicu daudz piezīmju un atzīmju, jo tā ļāva paraudzīties uz sevi pašu. Izlasot pēcvārdā Ē.Kulhēdas motivāciju romāna rakstīšanai, ir skaidrs, ka tas raugās plašāk par izcilo rakstnieci, kuras galvā mēģinājusi nokļūt Ē.Kulhēda, ieskatoties divu radošu, rakstošu cilvēku kopdzīvē (S.Plāta bija precējusies ar dzejnieku T.Hjūzu), meklējot tur gan brīvības jēdzienu, gan bērnkopības un savas patības apvienošanu, kas, galvenokārt, gulstas uz sievietes pleciem. Romāns spilgti izceļ galvenās varones sociālo lomu (māte, sieva, kaimiņiene un vēl) robežas, kas atduras pret iekšējo balsi — starp tām reizēm ir bezdibenis. Tāpat lasot daudz jādomā par savas vērtības likšanu otra rokās. Izvēlētā “es” forma atgādina dienasgrāmatas ierakstus, kuri iedzīvina gadu pirms S.Plātas pašnāvības, lai arī noslēgums liek noprast, ka mums tikusi vien teicama atblāzma.

This is a random book I picked up at the library and i can't even believe how much I loved it. It was so beautifully written like poetry (well, the person in question was a poet, and the woman who translated the book was a poet, so it fits). I also loved the way she threw in extreme/violent words within her thoughts.

I got swept away by Sylvia's mental health. I think she was maybe bi-polar? It was full of extreme highs and lows. Great title of the book. So, I guess Sylvia killed herself in real life, which is so sad.

I loved all the England references, which I wasn't prepared for (didn't realize it was set there). Anyone could get depressed from the weather there. I really wish it had worked out for her in London. Anyway, loved it and am off to google all about her.